Jak jsme měli naše druhé setříky

Včera završila naše zrzavá klubíčka první týden svého života. A byl to týden opravdu mimořádně náročný, ve kterém se stejně jako v životě lidském, střídaly okamžiky krásné s okamžiky méně příjemnými a bohužel i s velkou bolestí. Na konci tohoto prvního týdne je však nádherná smečka krásných setříků, kteří se mají čile k světu a já jsem se rozhodl, že znovu usednu a začnu psát náš setří příběh číslo dvě. Nikdy bych nevěřil, že se k tomu odhodlám, tentokrát mě k tomu nikdo „nenutí“, tentokrát to dělám pro sebe,  abych  se po čase mohl vrátit k tomu, co jsme s těmi nádhernými klubíčky prožili. Přimělo mě k tomu přečtení našeho prvního příběhu, ke kterému jsem se po dlouhé době vrátil, protože jsem si chtěl  před narozením našich „B“éčáků oživit, co je kdy a jak potřeba připravit a udělat a zjistil jsem, že jsem mnoho z těch krásných okamžiků zapomněl a že jsem velmi rád, že jsem se k nim mohl takto vrátit.

Po dlouhém čekání, kdy si Aischa opravdu dávala na čas a štěňata několik dní přenášela, vše začalo v úterý brzy ráno.  Aischa po několika dnech velkého neklidu, nežrání, nespaní konečně začala rodit. Plodová voda jí odešla v půl sedmé ráno a první štěně (holčička 300 g) se hladce probralo na svět v 10.30 hod. a zdálo se, že vše bude snadné. Ale bohužel  tomu tak nebylo. Porod druhého štěněte, opět holčičky,  začal asi po čtyřiceti minutách. Přestože Aischa se snažila usilovně štěně vytlačit, nedařilo se jí to. Zkoušela to zas a znovu, ale bohužel výsledek byl pořád stejný. Bylo tedy nutné Aischince pomoci a štěndo s její pomocí opatrně vytáhnout. Byly to hrozné okamžiky, neboť to byla situace, která mohla velmi lehce sklouznout do hry  o holý život Aischi a všech jejích dalších potomků. Holčička šla správně, hlavičkou napřed, ale zůstala zaklíněna v porodních cestách už bez plodových obalů s tím, že z hrdla porodních cest jí vykukovala pouze špička čumáčku. Naštěstí pro nás, s mámou stále pevně propojena pupeční šňůrou, která ji zprostředkovávala vše potřebné. Po „boji“, který se zdál být nekonečným a byl pro Aischu velmi bolestivým, se podařilo holčičku úspěšně vysvobodit. Ihned se nadechla, začala spontánně dýchat  a okamžitě hledat cecík. Pohledem na setří holčičku  jsme hned pochopili, proč tahle bolestivá komplikace nastala. Naše druhá holčička vážila přes 500 g a bylo tedy jasné, že porod takového obříka se nemohl obejít bez komplikací.

Postupně přišlo na svět dalších pět holčiček s váhou od 260g do 400 g, pak se nám narodil pejsek. Byly tři hodiny odpoledne, vypadalo to, že Aischa  už nemá dlouhou dobu žádné stahy, bříško se zdálo býti vyprázdněným, domnívali jsme se tedy, že vysilující porod skončil. Zdálo se nám, že i počet stěňat 7+1 pro naši poněkud subtilnější Aischu, je více než heroický výkonem. Dokonce jsme už hlásili našim kamarádům, kteří nás celou dobu podporovali a drželi nám palce, že to má Aischa za sebou a že konečné skóre je 7:1, neuvěřitelně krásný babinec.

Zhruba za hodinu ale začala Aischa tlačit znovu a přichází na svět další holčička, v tomto okamžiku  se Aischa v počtu dětí „vyrovnala“ svojí mámě Andy, ale pořád to neměl být ještě konec. Přichází na svět kluk s číslem dvě, krásný mohutný, mahagonový setřík. Jsme šťastní a přesvědčení, že to už má chudák naše Aischinka opravdu za sebou. Po několikáté měníme povlečení porodní bedýnky a kontrolujeme naše právě narozené psí děti. Vidím pejska, který nemá ošetřený pupík. Vůbec nepochybuji o tom, že jsme jej špatně převázali a volám o pomoc štěndo podržet a pupeční šňůru pečlivě podvázat. V tu chvíli slyším, že ale máme štěňat jedenáct a ne deset, kterým jsme už pupíky ovázali. Nevěřím a přepočítávám. Skutečně. Naše báječná Aischa nejen že porodila třetího, právě ošetřeného kluka naprosto sama, bez toho, aby si toho někdo všiml, bez jakékoliv cizí pomoci, ale navíc jej sama kompletně očistila a opečovala. Jsme stále v šoku. Je prostě úžasná. Najednou vidíme, že Aischa už zase tlačí. Je to opravdu neuvěřitelné, ale přichází na svět další holčička, malý zázrak s pořadovým číslem 12.

Aischa přivedla na svět dvanáct krásných zrzavých klubíček, jedno krásnější než druhé. Nejmenší holčička vážící 260 g a největší, také holčička, vážící přes 500 g, a všichni se mají opravdu čile k světu. Je to krásný zážitek tuhle smečku sledovat, ale je spousta věcí, které je nyní potřeba udělat. A tak začíná obvyklý proces praní všeho při porodu znečištěného, úklidu, příprav potřebného …… Zavádíme již od „A“čáků  osvědčený režim, že u mléčné pípy je vždy jen polovina setřích dětí a druhá polovina je k odpočinku uložena do dekami vystlaného koše. Aischa oddaně nabízí své mléčné pípy malým hladovým pijavicím. Vůbec se od nich nevzdaluje a i přesvědčit ji se dojít vyvenčit není vůbec jednoduché. Vše vypadá naprosto idylicky, prožíváme nádherné pocity, jako asi každý opravdový pejskař nad svým právě narozeným vrhem.

Druhý den, ve středu, nastávají bohužel první komplikace. Aischa začíná dopoledne trochu krvácet. Zůstáváme býti klidní, je obvyklé, že se fena po porodu začíná „čistit“, děloha se začíná stahovat. Odpoledne však krvácení zesiluje a začínáme být nervózní. V noci se nepříznívý vývoj stupňuje, dáváme každému z dětí  Aischi pořádně cucnout a dělíme se na hlídače setřích dětí a já nakládám Aischu a vyrážíme na pohotovost veterinární kliniky. Absolvované sono bříška Aischi nám dává dvě pozitivní zprávy:  první - v břiše nezůstalo nic, co by tam nemělo zůstat, co by mohlo způsobit komplikace a druhá - nebyly odhaleny ani  žádné jiné patologické nálezy.  Výsledek je, že krvácení je důsledkem těžkého, mnohačetného porodu a bude nějakou dobu trvat. Aischa dostává injekci tlumící krvácení a vracíme se domů. Je těžko popsatelné, jak obtížné bylo dostat Aischu od jejich dětí do auta, udržet ji na veterinární klinice, prostě být mimo dosah jejich dětí. Její mateřský  pud je obrovský. Konečně dorážíme domů, tryskem běží ke svým dětem a všechny je tře svým jazykem a prokazuje svoji neutuchající, obrovskou lásku ke svým potomkům.

Krvácení se sice nestupňuje, ale bohužel není ani na viditelném ústupu. Aischa průběžně, bez chvilky oddechu,  krmí svoji nádhernou mahagonovou smečku a je na ní vidět, že je porodem, krvácením a permanentním otevřením mléčného baru hodně vyčerpána. Jsme stále s ní a s jejími dětmi, jedinými okamžiky, kdy se „služba“ vzdaluje, jsou chvíle, přípravy jídla pro Aischu, kterou krmíme každé čtyři hodiny. Bohužel jeden z těchto okamžiků se stává velmi bolestným. Aischa  se pravděpodobně otáčí na druhý bok, aby nabídla svoje nově doplněné mléčné pípy, unaveně si lehá a lehá si tak nešťastně, že naše nejmenší setří holčička zůstává zaklíněná pod ní. Než jsme zjistili, kolik uhodilo, bylo pozdě. Přes všechnu naši snahu o její vzkříšení, to bylo marné. Naše malá  prťavka od nás odešla do psího nebe. Byla sice menší než její bratříčci a sestřičky, ale o to větší  bojovnice a byla opravdu krásná. Rozum říká, mělo to tak být, příroda je velký regulátor, ale vyrovnat se s tím je opravdu těžké. Co však vím jistě je, že její velmi krátký život s námi  v nás zanechal nesmazatelnou stopu, že na ni nikdy nezapomeneme. Ona je tou, která z našeho druhého vrhu zůstane doma, NAVŽDY.

Je pátek, náš denní koloběh se začíná automatizovat. Vše už zvládáme lépe. Bohužel krvácení stále není na ústupu. Pro jistotu vyrážíme večer pro pani veterinářku a přivážíme si ji domů, tentokráte nepotřebujeme k vyšetření žádné přístroje a chceme omezit nebezpečí, „přinesení“ si něčeho nedobrého z venku domů. Pani doktorka Aischu pečlivě prohlíží a po prohlídce nám sděluje, že druh krvácení se už mění, že bude již brzy ustupovat. Zároveň říká že je i jinak v pořádku a že na to, co všechno má ze sebou, je opravdu ve velmi dobré kondici. Jsme tomu samozřejmě rádi, ale pohled na ni, pohublou a unavenou, naši radost poněkud tlumí.

Víkend probíhá ve větším klidu než předchozí dny, na vše je více času a i my jsme již opět zaběhnutější. Krvácení Aischu stále trápí, ale již znatelně  pomalu ustupuje a z dřívější čiré krve se nyní objevuje krev tmavá, sražená tak, jak nám bylo avizováno.

Je pondělí ráno a při kontrole našich setřích dětí zjišťujeme, že jedno z nich má otok na ještě stále zalepeném očíčku. Je to možná banalita, ale nenecháváme nic náhodě a řešíme hned s pani veterinářkou. Ta nás uklidňuje a sděluje, že je to poměrně častý problém, že v průběhu porodu do očíčka pronikne nějaká nečistota, že očičko sice vypadá, že je zcela  zalepené, ale ve skutečnosti jsou tam drobné otvory, které takovouto nepravost mohou umožnit. Dostáváme mastičku, jejíž účinek je téměř okamžitý. Po první aplikaci se otok zmenšuje na polovinu a po dalších dvou mizí zcela. Neradujeme se však dlouho. Nastává další zrada, jejímž původcem jsme ale tentokráte my sami. Do stravy dáváme Aische dvakrát denně mléčné výrobky, tvaroh rozmíchaný s mlékem nebo piškoty s mlékem nebo jogurt s cílem dodat jí dostatek potřebných látek abychom předešly možnému odvápnění. Námi podávaná dávka byla však asi příliš velká a Aischa z ní dostala průjem, jehož stopy se kromě místnosti, ve které odpočívaly setří děti, byly všude, na podlaze, na kobercích, na  zdech. Úklid nebyl sice příjemný, ale obavy v nás spíše vyvolávalo, aby Aischa nepřestala jíst, aby neztratila mléko, aby……. Naše obavy se naštěstí nenaplnily a pečlivější volbou jídelníčku se nám podařilo tento problém rychle zapudit a v úterý odpoledne už bylo zcela dobře.

Je úterý večer, jsme na konci prvního týdne života našich setříků. Byl to náročný, ale zároveň úžasný týden. Na jeho konci je jedenáct nádherných setříků, kteří jsou rozpustilí a mají se čile k světu, pyšná máma Aischa, která poskytuje svým dětem totální a neutuchající péči, zmatená babička Andy, která se před pištícími draky  raději uchyluje do bezpečné vzdálenosti a potom my, lidská smečka, která je na tu svoji setří smečku náležitě pyšná. Středem toho všeho je však naše Aischa, úžasná setří  máma, která přes všechny bolesti, problémy a ztráty s tak neuvěřitelnou péčí a láskou pečuje o celou tu smečku pididraků.

Děkujeme všem našim kamarádům za držení palců, za podporu, za všechny telefony, vzkazy na našem webu, za sms-ky a omlouváme se, že jsme nemohli odpovědět každému tak, jak bychom chtěli a jak by si každý zasloužil.