Jak jsme měli naše první setříky

Rád bych předeslal, že nejsem zkušený chovatel ani spisovatel. Nicméně jsem byl požádán spoluautorkou a patronkou těchto krásných stránek o irských setrech – Markétou Čápovou, abych popsal amatérské zkušenosti a zážitky se svým prvním vrhem. Byl a jsem na velkých pochybách o tomto svém konání a doufám, že laskavý čtenář, který přes výše uvedené bude pokračovat dále ve čtení, promine slohovou strohost a zkušený chovatel jistě množství chovatelských chyb, kterých jsem se dopustil.

Rozhodnutí padlo …..

Po několikaletém soužití s naší fenečkou irského setra jsme se rozhodli, že jí dopřejeme možnost naplnit její život a dopřejeme jí psí děti, že budeme mít štěńata. Obrátili jsme se proto na poradkyni chovu, která nám doporučila pěkného krycího psa. Jelikož naše Andy z hlediska kohoutkové výšky (60 cm), nebezpečí dysplazie (DKK 0/0), věku (3,5 roku) byla v podstatě bez omezení, bylo možné vybírat ze širokého spektra potenciálních ženichů - chovných psů našeho Českého pointer a setter klubu (to uvádím proto, jaké faktory by měly být především brány v úvahu při výběru vhodného ženicha). Od paní poradkyně jsme tak dostali vyplněný „Krycí list“, složenky a požehnání. Krycí list slouží jako doklad jakým psem, jaká fena, kdy a kde byla nakryta a potvrzení o dohodě majitelů feny a krycího psa. Složenky slouží jak známo k placení – v tomto případě se jednalo o složenky za vystavení krycího listu a za nadpočetná štěňata – v případě, že by se narodila. (Dle pravidel Klubu si může chovatel ponechat více než 6 štěňat - všechna s PP – ale za sedmé a každé další je povinnost zaplatit určitý obolus – viz dále). Vybaveni všemi formalitami a know-how vyčteným z knížek jsme se o všem domluvili s paní majitelkou doporučeného ženicha a celí natěšení jsme čekali na období, které normálně stejně jako majitelé jiných fenek nemáme ze známých důvodů rádi, tzn. na hárání. Tentokrát jsme se na toto období těšili a naše rezavka jakoby něco vytušila a přestože dříve takřka na den dodržovala šestiměsíční cyklus, se rozhodla, že si nás pěkně vychutná. Konečně po devíti měsících hárat začala. Jelikož s háráním jsme už několikerou zkušenost měli, že toto dlouho očekávané období přijde jsme poznali dle zduřelé přezky tři dny před tím než začaly známé, neradostné projevy hárání. Dle instrukcí chytrých knížek jsme tedy ihned fenku odčervili. Přestože se chytré knížky trochu liší v určení nejlepšího dne pro krytí, vyšli jsme z převažujícího názoru, že nejvhodnější je to mezi 13. a 17. dnem hárání.

Jdeme na to …..

Hned 13. dne jsme po domluvě zazvonili u majitelů ženicha. Po krátkém společném pobíhání – dvoření a namlouvání, naše psí panna Andy zaujala učebnicový postoj s ocáskem takřka do pravého úhlu. Źenich ihned pochopil, co se od něho očekává, zaujal požadovaný polohu (naskočil na hřbet naší rezavky) a zdálo se, že vše probíhá naprosto ideálně. Bohužel „štěňátka byla na trávníku“ – ženich se netrefil. Neházeli jsme flintu do obilí a vše jsme zopakovali ve druhém naplánovaném termínu, který měl sloužit jako termín k „překrytí“. Vše se vyvíjelo téměř identicky, bohužel včetně koncovky. Štěňata byla zase na trávníku. Třetí pokus jsme už neabsolvovali.

Jelikož čas kvapil, byl už 17. den hárání, požádal jsem poradce chovu o schválení krycího psa dle výběru majitele feny. A vybrali jsme na doporučení největší lidské kamarádky naší Andy paní P. (která je naší věrnou kamarádkou od okamžiku, kdy jsme si naši Andy přivezli) ženicha, kterého Andy znala z procházek v polích v našem okolí. Pěkného psa s báječnou povahou a pěkným pracovním profilem, který byl však dosud panic. Překvapeným majitelům jsme v podvečer zavolali, zda by souhlasili, a když souhlasili, tak jsme jim k jejich ještě většímu úžasu sdělili, že ale na to musíme jít hned. Byli báječní a vstřícní a asi za hodinu jsme jako sudičky za úplné tmy na naší zahradě sledovali realizaci lásky na první pohled a na poslední chvíli. Druhé „naskočení“ bylo úspěšné, došlo ke svázání a i vše ostatní proběhlo tak, jak mělo. Nevěsta přestala být pannou a ženich panicem. Rozešli jsme se a volali jsme radostnou zprávu naší kamarádce paní P. Stejně radostně sdělila – musíte to zopakovat ještě jednou. A tak následoval ve stejný den nyní už velmi pozdě večer další telefonát ještě více zaskočeným majitelům krycího psa. A byli opět stejně báječní a vstřícní jako poprvé. Druhého dne večer se sudičky opět sešli na zahradě, aby přihlíželi psí lásce teď již zkušených setřích novomanželů.

Napětí a přípravy ……

Jelikož jsme si byli vědomi toho, že vše se uskutečnilo na poslední chvíli, že pro fenku i pro psa to bylo poprvé, byli jsme ve velkém napětí, zda bylo krytí úspěšné. Na řadu opět přišly chytré knížky a dle nich jsme se snažili identifikovat první náznaky možné březosti. Když se nám zdálo, že se mění chování naší Andy, že je více mazlivá než obvykle, že se jí zvětšují cecíky, dočetli jsme se, že to může být klidně i projev falešného březí. Takže jsme nevěděli zase nic. Na naší veterinární klinice nám řekli, že 25. den ale pro jistotu 28. den po krytí nám sonograf dá téměř stoprocentní jistotu. Rozhodli jsme se však, že si nenecháme ujít ten okamžik překvapení. Navíc naše lidská kamarádka paní P při pohledu na Andy naprosto neochvějně, nepřipouštějíc nejmenších pochybností prohlásila, že je Andy plná. Po tomto radostném konstatování jsme zahájili přípravy na příchod našich irčaňátek. Řešili jsme, zda Andy ještě jednou před koncem první poloviny období březosti odčervit nebo ne. Názory chovatelů i veterinářů byly v tomto směru velmi nejednotné, každý doporučoval něco jiného. Dali jsme opět na radu paní P a odčervili jsme.

Pak jsme sbírali informace a zkušenosti, zda udělat porodní bedýnku nebo jenom ohrádku, jak velkou a kam jedno nebo oboje umístit. Jelikož v této oblasti jsme se setkali s jednotným názorem (chytré knížky i chovatelé), že je nutné vybrat především místo klidné, kde nebude fenka rušena denním ruchem domácnosti, rozhodli jsme se, že vyklidíme malou suterénní místnost v našem RD, která má sice okno ale ve které je pološero a naše další přípravy budeme směřovat tam. Místnost jsme vyklidili, uklidili a vyrobili dřevěnou ohrádku 200 x 140 x 40 cm, kterou jsme ještě ve dvou třetinách přepažili deskou vysokou 30 cm, aby Andy mohla někam alespoň na chvíli od budoucích draků uniknout, kam by za ní nemohli. Když jsme přepážku dělali trochu jsme zvažovali, zda se touto radou paní P budeme řídit, protože jsme nechtěli omezovat prostor pro štěňata. Nicméně jsme ji nakonec udělali a později jsme poznali, jak dobře jsme udělali. Na celé dno jsme dali karimatky, abychom eliminovali chlad od země, přes ně deku a na ni stará prostěradla. Průběžně jsme shromažďovali čisté staré hadry, převařovali a drtili skořápky atd.

Andy se nám stále více zakulacovala a už i my jsme nabyli přesvědčení, že budeme mít štěňata. Asi od sedmého týdne březosti jsme i my byli schopni nahmatat občas se převalující koule, případně kopání často nahmatatelné na bříšku, když Andy ležela na boku. Příchod štěňat se zdál být neodvratným, otázka zněla kolik jich bude. Tři týdny před plánovaným porodem jsme zase potkali kamarádku paní P, která si Andy zhruba po dvou týdnech, co jsme se na naší louce nepotkali, pohledem změřila a prohlásila, že Andy vypadá na deset. Říkali jsme si, že to není možné, Andy sice přibrala, ale takovýto počet by se do ní určitě nemohl vejít.

Zhruba dva týdny před plánovaným porodem jsme začali Andy zvykat na ohrádku, ve které by měla přivést na svět své potomky. Obávali jsme se, že s tím bude velký problém, protože Andy byla od okamžiku, kdy jsme si ji přinesli domů vždy tam, kde jsme byli my. Byli jsme však překvapeni, jak rychle pochopila, že nový hlavní pelíšek bude v ohrádce v připravené místnosti. Pokud to byl instinkt, tak byl opravdu silný.

Dny rychle plynuly, domácí samostudium vrcholilo. Chytré knížky pravily, že v naprosté většině případů si fena poradí sama a pokud nenastanou nějaké komplikace, není při porodu potřeba asistence veterináře ani aktivní asistence nikoho jiného a že fena uvítá pouze naprosto pasivní účast svého páníčka. (V případě, že k porodu nedojde ani 65. den - za správný den je považován 63. den počítáno ode dne následujícího po dni nakrytí feny - pak je velmi doporučení-hodné veterináře s fenkou navštívit a poradit se, co dál). Na základě výše uvedeného se nám to zdálo být jednoduché, rozhodli jsme se, že budeme rodit sami, respektive, že si naše rezavka poradí.

Nadešel poslední víkend před plánovaným termínem. Vše se zdálo být pod kontrolou a pečlivě naplánované. Dosud jsme po celou dobu březosti chodili na stejně dlouhé a stejně časté procházky jako před krytím, nijak jsme Andy neomezovali, ani nijak nazatěžovali a nechávali jsme na ní, aby si volila sama tempo. Jen velmi mírně zvolnila zhruba od šestého týdne březosti. Jinak jsme na jejich aktivitách žádné další projevy možného příchodu štěňat nezaznamenali.

V neděli ráno (5 dní před plánovaným a přesně spočítaným termínem porodu) se po polovině obvyklé doby procházky Andy rozhodla, že už jí to stačilo, zastavila se a domáhala se návratu domů. Otočili jsme se a vrátili se. Přestože se jí v průběhu březosti měnily chutě a my byli nuceni měnit její jídelníček (Andy byla v podstatě odchována na velmi kvalitních granulích, v průběhu březosti jsme kombinovali granule s připravovanou vařenou stravou) své denní dávky vždy zkonzumovala beze zbytku (v průběhu prvního měsíce jsme zvýšili objem stravy jen velmi mírně – asi o 10%, v průběhu druhého měsíce jsme denní dávky navýšili asi o 30% oproti normálu). V neděli ráno však nesežrala vůbec nic. Posledním velkým úkolem před dnem „D“ naplánovaným na nedělní dopoledne bylo vyrobit do připravené ohrádky něco, aby to mělo střechu, kde by mohla mít Andy pocit úplného soukromí (porodní bednička). Vymysleli jsme to tak, že do ohrádky umístíme menší stůl obdélníkového tvaru od zahradního nábytku, přes který dáme prostěradlo tak, aby krylo stůl ze třech stran a vytvořil se tak jakýsi stan. Při montáži stolu v ohrádce Andy neustále asistovala a otravovala, protože chtěla opakovaně chodit ven se vyprázdnit. Činila tak pořád a intenzivně, i když už neměla co vyprázdnit. Až následně nám kamarádka paní P. vysvětlila, že Andy již měla stahy, ale nevěděla, co se s ní děje a domnívala se, že se potřebuje vyprázdnit.

A je to tady ……..

Když jsme smontovávali poslední nohu stolu, všimli jsme si, že Andy stojí pod stolem, tlačí a pod ocáskem se objevuje a zvětšuje tmavý vak. Pochopili jsme, že porod začíná. První štěně vyšlo neočekávaně, bez jediného projevu nářku, v průběhu dvou minut v 11.30 hod. Chytré knížky pravily, že fena prokousne plodový vak a lízáním jej ze štěněte sundá, čímž zároveň stimujuje jeho „nadechnutí“. Andy však byla evidentně zaskočena, nechápala co se děje a k ničemu se neměla. Popadl jsem mobil, který jsem měl naštěstí u sebe a zavolal kamarádce paní P. Stručně jsem jí vysvětlil, co se děje a ona vykřikla „musíte hned na zádech protrhnout plodový obal, vyndat z něj štěně a odsát mu hlavičku!!!, jinak se štěně udusí“. Práskl jsem s mobilem a řídil se instrukcemi. Vše se odehrálo jen v desítkách vteřin, ale zdálo se to být příšerně dlouhé. Nevím, jak jsem našel záda, ani jak jsem protrhl plodový obal. Nicméně se tak stalo. Jakmile jsem to udělal Andy se k štěněti vrhla a usilovně ho začala lízat. Štěně otevřelo tlamičku, vytekla z ní tekutina, nadechlo se a začalo spontánně dýchat. Z mobilu se ozývalo „co se děje“. Sdělil jsem, že štěně dýchá a oběma se nám strašlivě ulevilo. Teď bylo nutné podvázat pupeční šňůru kousek od bříška štěněte a přestříhnout ji. To jsme měli nastudované a zdálo se to býti jednoduché. Jenže štěně se strašně mrskalo, Andy se ho snažila stále lízat a bílá nit neustále sklouzávala. Nicméně několikátý pokus byl úspěšný a tak jsme mohli přestřihnout pupeční šňůru. Plodové lůžko a ostatní, co vyšlo se štěnětem, jsme však už neuchránili. Andy to vše sežrala. (Chytré knížky tvrdí, že je to tak správně, že se to má feně nechat sežrat neboť to obsahuje mnoho potřebných hormonů. Zkušení chovatelé však říkají, že se to naopak nemá nechat feně sežrat, protože je po tom průjem). Ale první štěně – krásný pejsek byl ošetřen, stále lízán stále ještě očividně překvapenou psí mámou a mělo se čile k světu. Ihned začalo pískat a hledat cecík. „Mléčný bar“ byl Andy ihned přistaven a měl od této chvíle otevřeno 24 hodin denně. Po několika neúspěšných neumělých pokusech pejsek zabořil čumáček do břicha Andy a začal sát. První díl seriálu, jehož celkový počet dílů jsme v té chvíli neznali, byl úspěšně u konce. Všem nám spadl kámen ze srdce, ten, co spadl paní P jsme přes těch 40 km zprostředkovaných mezi námi mobilními sítěmi snad i slyšeli. Asi po půl hodině sledování toho maličkého, báječného a nádherného zázraku, teď už ležící Andy, začala tlačit znovu.

Objevuje se malý tmavý vak, který roste až je venku celý. Andy se k němu nyní ihned otočí, prokousne ho a lízáním sundá ze štěněte, které jazykem dále intenzivně tře. Tlamička se otevírá, štěně se zakucká, z tlamičky vyteče tekutina, štěně se nadechuje a začíná spontánně dýchat. Tentokrát zachytáváme vše, co nemá Andy sežrat, nití již šikovněji podvazujeme pupeční šňůru, stříháme a „osvobozujeme štěně“. Trochu méně oroseni, avšak úplně stejně rozechvěni konstatujeme, že máme fenečku, která dostává od Andy stejnou péči jako první pejsek. V půl až hodinových intervalech přichází na svět v pořadí fenečka č. 2, fenečka č. 3, fenečka č. 4, pejsek č. 2, pejsek č. 3, pejsek č. 4. Někdy je potřeba protrhnout plodový obal, protože Andy neustále jazykem tře již narozená štěňata a možná si ani neuvědomuje, že přichází na svět další. Ještě jednou nám Andy ukradne, co nemá sežrat, ale jinak vše probíhá už bez větších komplikací. Andy už není prvorodičkou a my už jsme „zkušení“ porodníci.

Při příchodu na svět pejska č. 4 vstupuje do dveří paní P, která kvůli nám ukončila svoji mimopražskou návštěvu, naložila svoje pejsky, odvezla je domů a přišla nám na pomoc. Prohlídla si všechna štěňata a zkonstatovala, že jsme to nakonec docela zvládli (což bylo pro nás pěkné ocenění, protože vždy říká, co si myslí a já byl na samém počátku našich setkávání často velmi zaskočen její, jak již dnes vím, velmi oprávněnou kritikou, která však vždy byla míněna jako dobrá rada). Opravila nám „pupíky“ - všechny pevně převázala na místo nitě pevnou bavlnkou. Umělohmotnou přepravku vystlala teplou dekou, do které jsme měli dávat a přikrývat štěňata, když se půjde Andy vyčůrat, nažrat, případně kam dávat polovinu štěňat, když druhá bude zrovna v mléčném baru. Velmi nás potěšila konstatováním, že všechna štěňata jsou na první pohled bez jakýchkoliv zjevných vad, že jsou krásně tmavá, pěkná a že celý vrh je velmi vyvážený (což na základě výše uvedeného bylo více než velmi pěkné ocenění). Prohlédla i rezavku a konstatovala, že v bříšku už žádné štěně není, ale že ještě může být schované v hrudníku, kde ho neodhalí. A proto nám kladla na srdce Andy průběžně sledovat a kontrolovat až se půjde „vyčůrat“, že by se ještě mohlo nějaké štěně objevit.

Když už jsme se loučili, všimli jsme si pod ocáskem Andy vycházejícího a již dobře známého tmavého vaku. A tak přišlo na svět poslední štěně, fenečka č. 5, kterou jsme už zkušeně ošetřili. Naprosto vzorná psí máma Andy neustále sající štěňata čistila, nebyla ochotna se od nich vzdálit ani za účelem vykonání potřeby. Museli jsme ji ven doslova vytlačit, ihned po vyčůrání se vrátila zpět k plnění svých mateřských povinností. A ještě jednu radu jsme si zapamatovali, že je nutné dávat pozor na dostatečný pitný režim feny. Paní P odešla a slíbila, že se přijde brzy podívat, jak naši malí setříci prospívají. A my jsme museli začít prát, protože nezbytný požadavek, že štěňátka musejí být neustále v suchu a v teple po dobu porodu znamenal neuvěřitelnou spotřebu prostěradel, ručníků a jiných hadrů a skoro nic čistého nezbylo, přestože jsme si mysleli, že s tím, co máme připraveno vystačíme na týden. Celý porod trval sedm hodin a porodní váha štěňat byla od 300 do 380 g.

Byl to neuvěřitelně silný a nezapomenutelný zážitek a asi pouze ten, kdo absolvoval první vrh svých štěňat ví, o čem mluvím. Budu vždycky vděčný naší rezavce Andy, že nám jej zprostředkovala a moc spolu s ní děkujeme paní P. nejen za to, že vše dopadlo tak, jak dopadlo.

Konec první části, pokračování příště První noc a první dny ……………….

První noc a první dny ……………….

Jelikož se prý objevil někdo, kdo vydržel číst náš setří příběh až do dosavadního konce a protože jsem to Markétě slíbil, pokusím se v našem příběhu pokračovat a vyjadřuji svůj velký obdiv tomuto laskavému a opravdu velmi trpělivému čtenáři.

Své předchozí povídání jsem ukončil v okamžiku, kdy skončil porod, začal úklid a praní a péče Andy o její psí děti. Po celou první noc Andy oka nezamhouřila, jednak byla z toho všeho zmatku asi hodně rozrušená a zmatená, jednak poskytovala svým štěňatům totální péči. Bez přestávky kojila (to, co z cecíků vytékalo, nebylo ještě mateřské mléko, ale tzv. mlezivo, které by mělo poskytnout štěňatům ochranné látky alespoň na období šesti týdnů) a zároveň s vysokou frekvencí jazykem třela bříška a vylučovací orgány štěňat tak, aby stimulovala jejich vyměšování. Vše, co štěňata vyloučila, Andy uklidila (spořádala) a mělo tomu tak být až do okamžiku, kdy jsme začali štěňata přikrmovat. Snažili jsme se, aby zadní cecíky Andy byly stále v plné permanenci neboť sání těchto cecíků stimuluje u feny tvorbu mléka. Stále jsme v místnosti udržovali teplotu nad třicet stupňů Celsia. Tato teplota naprosto evidentně nevyhovovala ani nám ani feně, protože dýchala jako sentinel, pro štěňata však byla naprostou nutností, aby se vyrovnala s teplotním šokem, který utrpěla po svém příchodu na svět.

Po celou noc bylo nutné (a činili jsme tak i několik dalších dní a nocí) nezkušenou Andy hlídat, aby některé štěně nezalehla nebo nezašlápla. Štěňata se hrabošila všude a Andy se potřebovala alespoň občas otočit na druhý bok nebo se protáhnout, případně se posunout. Jakmile se však pohnula malé rezavky se ihned začali s pištěním batolit všemi směry s cílem najít svoji pípu v mléčném baru. Proto bylo nutné v takovýchto případech být stále ve střehu. (Některé chytré knížky praví, že nebezpečí zalehnutí lze eliminovat připevněním tyčí po všech čtyřech vnitřních stranách ohrádky upevněných zhruba ve výši 5 cm a stejně daleko od příslušného boku ohrádky, námi získaná zkušenost byla, že toto nebezpečí je mnohem větší uvnitř ohrádky než na jejich stranách). Nebezpečí je snadno rozpoznatelné, protože štěně pronikavě zapiští. Přítomnost někoho z naší lidské smečky byla proto naprostou nutností neboť Andy, alespoň na počátku, ne vždy chápala, proč a které štěně zrovna piští a naše pomoc právě utiskovanému štěněti byla zcela jistě více než potřebná. (Několikrát se jí taky podařilo šlápnou do bedýnky, ve které zrovna odpočívala polovina štěňat, pro která měl mléčný bar právě zavřeno). Proto s Andy a jejími psími dětmi od prvního dne spal, lépe řečeno bděl, její páníček.

Protože se Andy celou noc nechtěla od svých dětí hnout, bylo potřeba jí dávat misku s vodou a se žrádlem přímo do ohrádky. Bylo však zapotřebí v průběhu konzumace misky sledovat a ihned, jak Andy skončila, vše dát z ohrádky pryč. Ze všeho, co zůstalo v ohrádce a nemělo v ní co dělat, číhalo na pištící a všemi směry se hrabošící rezavky nebezpečí. V průběhu noci se nám podařilo ještě jednou Andy donutit dojít se na zahradu vyčůrat. Zapomněli jsme ji ale bedlivě sledovat, jak nám kladla na srdce kamarádka pani P., co kdyby se náhodou objevilo ještě jedno zapomenuté štěně. Vzápětí jsme si to uvědomili a jako banda „černých“ kopáčů vltavínů v jižních Čechách jsme ve tři hodiny ráno s baterkami prohledávali naši zahradu. Ještě že naši sousedé spali, jinak bychom také mohli skončit ve svírací kazajce (v lepším případě), v horším případě v policejním antonu.

Mateřská dovolená začíná ……………….

Přišlo ráno. První noc jsme přečkali bez větších komplikací, ale stejně jako Andy beze spánku a dosti unaveni. Již po této noci jsme pochopili, že průběžný dohled nad naší teď už psí smečkou, je po určitou dobu nezbytností. Mateřskou dovolenou jsme sice naplánovanou a s našimi chlebodárci předběžně odsouhlasenou měli, ale naše pracovní povinnosti jsme směřovali tak, aby to, co nestrpí odkladu, bylo hotovo ve středu a my v klidu mohli od čtvrtka (63. den) očekávat příchod štěňat. Nepočítali jsme s tím, že Andy štěňata budou chtít vstoupit na tento svět o tolik dní dříve. Proto jsme museli improvizovat a u štěňat a u našich chlebodárců se různě prostřídat.

Andy jsme krmili čtyřikrát denně, brzy ráno jsme dávali maso, masový vývar se zeleninou a těstovinami nebo rýží se zamíchanou kávovou lžičkou rozdrcených skořápek, před polednem nějakou kombinaci mléčných výrobků (jogurt, rozšlehaný tvaroh) např. s dětskými piškoty, navečer pak opět masový vývar s nějakou modifikovanou přílohou a v noci pak ještě nějaký potravní doplněk kombinovaný s mléčným výrobkem (tvrdý nebo měkký sýr, ovesná kaše). Bohužel, jak se brzy ukázalo, přestože dříve neměla Andy žádný problém s mléčnými výrobky, v tomto množství nebo nyní v souvislosti s hormonálními změnami u ní vyvolaly „průjem“ (při té příležitosti jsem si uvědomil, že jsem někdy dříve četl, že setři mají genetický problém s trávením bílkovin, čemuž jsem nepřikládal větší pozornost, protože Andy s tím nikdy v minulosti žádný problém neměla a byla by schopna zbaštit svoje jogobelky nebo něco podobného v jakémkoliv množství). Z tohoto důvodu jsme museli mléčné výrobky v jídelníčku výrazně omezit. Spoléhali jsme na to, že zvolená potrava doplněná rozdrcenými skořápkami i přes omezení velkých dávek mléčných výrobků zabezpečí, že nedojde k „odvápnění“ feny, které v průběhu kojení, speciálně u velkých vrhů, hrozí.

Průběžně jsme vyměňovali hadry a prali je. Andy sice, jak už bylo dříve uvedeno, po štěňatech velmi pečlivě gruntovala, nicméně známky po nich byly patrné. Mnohem větší „znečištění“ však v těchto dnech působila Andy samotná, protože se postupně vnitřně čistila a odcházel z ní zpočátku poměrně silně, s postupem času zmírňující se, tmavý výtok, na který jsme byli předem upozorněni a proto v nás nevyvolal žádnou paniku ani znepokojení. Jeho známky měly být občas patrné ještě skoro za dva týdny.

Od prvního dne po narození štěňat jsme zavedli praxi, která se změnila v jakýsi rituál a sice vážení našich setřích dětí. Všichni jsme se na tento okamžik dne těšili, abychom zjistili, jak zdárně nebo nezdárně prospívají. S velkou seriózností a přesností to mělo ale málo společného. Jednak donutit pištící a hrabošící se rezavky být několik málo vteřin v klidu na kuchyňských vahách, bylo stejně účinné jako poručit větru dešti a jednak jsme byli tak akorát schopni odlišit pejsky od feneček. V rámci pejsků jsme bezpečně rozpoznávali jednoho, který měl malinkou, ale přesto zřetelnou bílou hvězdičku na hrudi a v rámci feneček jednu, která zpočátku z hlediska velikosti za svými sestřičkami zaostávala, ale ne nadlouho. Z toho je patrné, že spíše než seriózní vážení se jednalo o vášnivé diskuse, která hmotnost asi patří které z našich rezavek. Každý večer jsme to nakonec sepsali, porovnali s předchozími dny a těšili se na hádky při vážení, které bezpochyby nastanou zase zítra. Souhrnně jsme však byli schopni zjistit, zda přibývají na váze a o kolik, abychom mohli případně včas začít s přikrmováním, které v případě, že má fena dostatek mléka, začíná zhruba ve třech týdnech života štěňat.

Rosteme jako z vody ….

Na konci prvního a na počátku druhého týdne jsme si všimli, že když si některé štěně vybojovalo svůj cecík a řádně se opřelo do sání a nebylo zrovna nuceno o něj tvrdě bojovat, aby si jej před nějakou dravou sestřičkou nebo bráškou uhájilo, začal se jim samým blahem kmitat do té doby strnulý ocásek. Bylo to strašně legrační a vždycky jsme se na to dívali až do okamžiku, kdy některý hladový agresor tuto idylku ukončil tvrdým atakem na pípu mléčného baru.

V polovině druhého týdne se na nás přišla podívat kamarádka paní P. Měla z našich rezavek radost, i když byli trošku menší. Dvojnásobek porodní váhy dosáhli ne za týden, jak je obvyklé, ale až za devět dní. Možná to bylo způsobeno tím, že se na svět prodrali přece jenom o trochu dříve než měli, určitě to souviselo s jejich počtem. Chovatelé někdy u velkých vrhů ponechávají pouze vybrané, silné jedince a ty slabší nechávají uspat a v klidu odejít do psího nebe. Přestože je to velmi racionální a mnoha velmi dobrými důvody opodstatněné řešení, o něčem podobném jsme ani na okamžik neuvažovali. Všem našim rezavkám ostříhala pani P. drábky, protože jimi při sání rozdírali okolí cecíků Andy až skoro do krve a způsobovali jí tak proces kojení ještě méně snesitelným než sám o sobě pro fenku bezpochyby je.

V těchto dnech došlo také ke změně provozních hodin mléčného baru. Z provozu non-stop se stal provoz sice s flexibilními nicméně s omezenými hodinami pro veřejnost. Zda to způsobila stále se stupňující síla sání rostoucích rezavek, která byla dozajista stále méně „příjemná“, nebo teplota udržovaná v místnosti pro štěňata, kterou Andy velmi špatně snášela, nebo dosavadní životní krédo našich krásných rezavek znějící „máme pořád hlad“ nebo něco jiného, se už nedozvíme. Výsledkem však bylo, že omezené hodiny pro veřejnost už byly vyhlášeny a do budoucna striktně dodržovány.

Jé my koukáme a nožičky se nám rozjíždějí …….

Čtrnáctého dne otevřelo první štěně napůl jedno očko. Postupně se rozlepují očíčka u dalších, a do 48 hodin koukala všechna štěňata. Miminka se snaží udělat první krůčky. Snaží se používat nožičky, ale ještě jim to vůbec nejde. Každý pokus končí pádem na tlamičku nebo pádem na bok doprovázený nepopsatelnými zvukovými efekty. Zarputilejší jedinci to zkoušejí zas a znovu s tím, že při každém dalším pokusu jsou doprovodné zvukové efekty barvitější a pronikavější a odpovídají narůstajícímu stupni naštvání. A oni umějí být opravdu pěkně naštvaní.

Čtrnáctého dne večer jsme poprvé všechna štěňátka spolu s jejich maminou odčervili (jak pravily chytré knížky). Podávání odčervovací pasty bylo provázeno neuvěřitelnými ksichtíky a prskáním (i Mr. Bean by pukl závistí, kdyby to viděl). Přestože na veterině nám říkali, že pasta je ochucená a že štěňátkům snad i chutná, naše rezavky na to měli naprosto očividně jiný názor. (Paní P. jsme se bohužel zeptali až následně, ona zmínila jako vhodný termín třetí týden a na základě vlastní zkušenosti bychom příště první odčervení podnikli skutečně až ve věku třech týdnů).

Není pořád posvícení ….

Patnáctého dne večer se naše dosud harmonicky se vyvíjející psí mateřství zkomplikovalo a mělo být hůře. Přišla první zrada. Při pravidelné prohlídce štěňat jsme si všimli, že jedno štěně má na krku znatelnou bouli, která byla na omak tvrdá. Zabalili jsme štěně a odjeli jsme ihned na veterinární kliniku. Službu konající veterinář štěně prohlédl, nasadil pro jistotu antibiotika, dal nám mastičku na mazání otoku a pozval nás na kontrolu za dva dny. Následujícího dne odpoledne jsme však objevili podobnou bouli na krku druhého štěněte. To jsme se už opravdu vylekali, zavolali na veterinární kliniku, zabalili už dvě štěňata a vyrazili tam znovu. Pan veterinář odebral vzorky, nasadil antibiotika i druhému štěněti a přikázal odstavit štěňata od mámy a oddělit je od sestřiček a bratříčků. Zároveň jsme následně přivezli na prohlídku Andy. Pan doktor ji pečlivě prohlédl, prohlédl i jednotlivé pípy mléčného baru a zkontroloval kvalitu moku vytékajícího z jedné každé pípy. Na feně ani na mlíčku nic neshledal a tak nám dovolil „kojit“ zdravá štěňata bez omezení.

Krmení nemocných štěňat umělou stravou byl příběh sám o sobě. Mlíčko od Royal Caninu bylo určitě dobré, ale naši pacienti nedovedli pochopit proč jim cpeme nějakou flašku zakončenou něčím hnusně gumovým, o čem si snad jen lidský jedinec může myslet, že vypadá jako jejich milovaná mléčná pípa. Každé „kojení“ se stalo nekonečným příběhem, protože než se štěně konečně „chytlo“, tak uplynula spousta času. Jakmile se však „chytlo“, byl obsah v mžiku v něm. Naivně jsme si mysleli, že jakmile štěňata ten „grif“ poprvé odhalí, že příště už to bude snadné. To byla ale představa velmi, ale velmi naivní. Poprvé to bylo stejné jako naposled a „kojení“ trvalo vždy asi hodinu a vyžadovalo ohromnou trpělivost. Pokaždé to byl urputný boj a přetahování a je neuvěřitelné, jaká ohromná síla a energie je v těch mrňavých, heboučkých tělíčkách ukryta. Byli jsme nuceni používat různé fígle a hlavně vymýšlet stále nové, protože napříště ten minulý už zase nefungoval.

Po každém „kojení“ jsme namočenou vatičkou třeli bříška pacientů, abychom stimulovali jejich vyprazdňování. Samozřejmě jazýček mámy jsme nahradit nemohli, ale snad to zase tak špatné nebylo, neboť nejednou bylo „to“ či „ono“, případně „obojí“ nejen mezi námi. Když odcházel páníček v těchto dnech alespoň na chvíli do práce (bral si stále v práci stále půl dne volna), musel na sebe stříkat pánský parfém (ač to velmi nesnáší), protože to, že nás má, by jinak bezpochyby poznal každý s kým by přišel do styku.

Naštěstí se choroba na další štěňata nerozšířila, antibiotika u pacientů v kombinaci s mazáním zabrala téměř okamžitě, otok se rychle vstřebával a díky nekonečné trpělivosti při kojení se podařilo dosáhnout toho, že nemocná štěňata výrazněji nezaostala, ba naopak získala určité podmíněné reflexy, díky kterým získala náskok v mnoha směrech, který se projevil později. Odstavení štěňat nesla špatně i naše Andy. Štěňata neustále hledala, protože je cítila. Instinktivně věděla, že jim musí dát přece najíst, olízat je, aby se mohli vyprázdnit, dát jim vše, co poskytovala svým ostatním dětem a nemohla samozřejmě vůbec pochopit, proč to není možné a co udělala, že ji to nechceme dovolit.

Co je to za blafy ……...

Dvacátého prvního dne jsme se pokusili o první přikrmování. Ráno dostala všechna štěňata svoje mlíčko, smečka od mámy, pacienti z gumového nesmyslu. Dopoledne jsme uvařili řídkou ovesnou kaši ochucenou lžičkou medu. Štěňátka si ke kaši čichla a začala do ní lézt, všemi packami se v ní vrtala, čumáčky do ní bořila a ani ocásky nezůstaly ochuzeny. Některá štěňata si do kaše sedla, jiná do ní i spadla. Většina kaše tak byla na kožíšcích štěňat, zbytek se jim podařilo „vybagrovat“ do pelíšku. Opticky se zdálo, že v bříškách toho mnoho skončit nemohlo. Výjimku tvořili jen naši dva teď už skoro úplně zdraví pacienti. Těžké příkoří odstavení od mámy v nich velmi intenzivně aktivovalo pud sebezáchovy a obě tato štěńata od počátku baštila jako o závod. Ne, že by se kaší také neprošla, ale rychle pochopila, že je to k snědku a už napoprvé naprostou většinu zbaštila. A tento jejich „mentální“ náskok byl naprosto zřejmý v mnoha směrech, nejen pokud šlo o žrádýlko. Byli vždycky první (první běhali bez kotrmelců, první přelezli ohrádku, první se vydávali na průzkum zahrady, atd.).

Po tomto prvním relativně neúspěšném pokusu s kaší jsme museli štěňata otřít mokrým ručníkem, aby na nich nezůstaly zbytky jídla, které by mohly následně způsobit kožní problémy. Odpoledne jsme uskutečnili druhý pokus o přikrmování. Den předem jsme pečlivě naškrábali čerstvě zakoupenou roštěnku, dali ji do mrazáku přemrznout, následně jsme ji nechali roztát a udělali z rozmrzlého a naškrabaného masa malé kuličky, které jsme pokapali trochu mlékem (na to jsme samozřejmě sami nepřišli, to byl báječný recept od kamarádky pani P.). To jsme pak naservírovali našim rezavkám. Naše dvě odstavená štěňata by nám i prsty ukousala, jak se na tu baštu vrhla. Zbytek smečky byl evidentně také mnohem více nadšen těmito voňavými kuličkami než ovesnou kaší, nicméně na rozdíl od dvou vyděděnců, převalovali ten voňavý zázrak v tlamičkách a netušili nejdříve, co s ním. Poté, co jim několikrát vypadl a oni se mohli zase vzteknout, jak asi jen setříci umějí, pochopili, že se to musí spolknout. Když vše připravené spořádali, spokojeně se odvalili na svoje vyhrazená místečka si po té strašlivé dřině trošičku odpočinout. Na noc pak podle zaběhlého scénáře dostali svoje mlíčko. Následující den byl už pokus s kaší úspěšnější. Štěňata papala kaši s radostí, talířem se prošla méněkrát a vyděděnci dokonce už ani jednou. A odpoledne se po kuličkáchu u těch šikovnějších i u těch druhých jenom zaprášilo.

Jak se zanedlouho ukázalo, byl pro zahájení přikrmování nejvyšší čas. O tři dny později (24. den) jsme objevili v nejedné tlamičce již naprosto zřetelné zoubky, což znamenalo jediné - pirani již brzy zaútočí!!!!

Předplacený úklid skončil, čůrací a kakací komando nastupuje…….

Doposud máma Andy zabezpečovala nejen stravu svých štěňat, ale i úklid po nich. Jakmile se cokoliv v ohrádce objevilo, Andy to okamžitě vyluxovala. Obvykle to však zlikvidovala ještě dříve než se to mohlo v ohrádce vůbec objevit. Dvakrát denně jsme štěňatům čistě povlíkali, aby byli v suchu a v čistotě, i když se to mohlo zdáti býti na základě výše uvedeného ne úplně opodstatněným.

Jakmile jsme začali s přikrmováním, úklidová služba Andy podala výpověď a to ne na hodinu, ale na minutu a změna byla patrná okamžitě. Dosud stačilo dát použité povlečení rovnou do pračky, od teďka už to tak snadné nebylo. Zařazení dalšího „technologického“ procesu bylo naprostou nutností .…. Navíc, jakmile bylo čistě povlečeno, přestože jsme podlahu i karimatky pokaždé pečlivě umyli vodou se saponátem, abychom „pachovou stopu“ přehlušili, čůrací a kakací komando stejně ihned zasáhlo. Bylo tomu tak i přesto, že jsme zhruba od třetího týdne dávali do jednoho rohu ohrádky noviny, které jsme pravidelně měnili s tím, že jedny počůrané jsme vždy nechali nahoře. Šikovnější jedinci po čase pochopili, že to je to pravé místo. Ne všichni však byli tak disciplinovaní nebo se to nepodařilo pokaždé a když už se to podařilo, tak to zase nějaký dobrák – všudybyl rozšlapal úplně všude.

Taky trochu úřadování …..

V těchto dnech jsme navštívili Českomoravskou kynologickou jednotu, kde jsme předložili průkaz původu Andy, krycí list, přihlášku vrhu, certifikát o registraci chovatelské stanice a obdrželi jsme seznam tetovacích čísel pro naše rezavky, která jim budou vytetována ve věku 5-6 týdnů. Jména už jsme měli vybrána, čísla jsme právě obdrželi tak už zbývalo jen je oficiálně přidělit při tetování každému štěněti. Jak nám paní sdělila, průkazy původu pro každé štěně nám budou vydány až po otetování štěňat.

Co je za tou ohrádkou …..

Dvaadvacátého dne, protože byl krásný slunečný den, jsme se rozhodli, že zkusíme, co budou irčaňátka říkat na první opuštění bezpečí prostoru své ohrádky. V přepravce jsme je odnesli na první, napoprvé krátkou, procházku po zahradě. S výjimkou bývalých pacientů byla štěňata evidentně velmi nemile zaskočena a svoji nespokojenost dávala nepokrytě najevo nám již známými zvukovými efekty. Od přepravky s ručníkem, ve kterém byl pach mámy, se za žádnou cenu nechtěla vzdálit. Krčila se u boků přepravky, hlídala si své bratříčky a sestřičky a říkala si asi, co si to ten lidský element na ně zase vymyslel. A i když jsme za nimi pustili psí mámu Andy a ta kousek poodešla od přepravky, bázlivky se od přepravky ani nehnuli. Bylo to velmi překvapivé neboť vždy když se doma Andy od štěňat vzdálila a pak se vrátila, ihned se k ní všechna nahrnula a způsobně ji, všude kam se dostala, následovala.

Jinak tomu bylo v případě bývalých pacientů. Obě tato štěňata byla sluníčkem, které hřálo kožíšek, travičkou, která lehtala do bříška, široko daleko otevřeným a kytičkami provoněným prostorem, který neměl žádné omezující bednění, naprosto nadšena a pobíhala sem a tam a radostně si k tomu zaštěkla. Pobíhala s naprostou bravurou bez jediného zaškobrtnutí, s hlavou pevně nesenou a s ocáskem spokojeně se vrtícím. A když se konečně zastavila tak jen proto, aby si poprvé a neuměle zadní nožičkou podrbala hlavičku, což u nich vyvolalo slastný pocit naprostého blaha, který byl jasně zřetelný z toho jejich ksichtíku. A to vám byl pohled, na který se nedá zapomenout …………..

Další etapa, která by se mohla jmenovat zahájení příprav na vstup do života, je u konce. Štěňata jsou krásná, báječná, roztomilá, rostoucí před očima a každý den se učící novým věcem. A my jsme na ně náležitě hrdi. Je to moc pěkné být toho všeho účasten. Jak čas plyne, začínáme si však stále intenzivněji uvědomovat, jaký je neodvratný konec tohoto příběhu. Snažíme se rychle zapudit tuhle myšlenku a proto raději vypínám počítač a jdu si užívat společné chvíle s našimi rezavkami.

Konec druhé části, pokračování možná příště. Ale jen možná, protože vím jak to všechno musí příště skončit.

A jdeme do finále ……

Milý, laskavý a velmi trpělivý čtenáři. Protože jsem náš setří příběh začal psát a protože ty jsi k mému velkému údivu stále ještě vydržel číst, tak se pokusím ten příběh dokončit. Ale ty ve čtení opravdu pokračovat nemusíš…..

Druhá část našeho příběhu skončila v okamžiku, kdy skoro všechno, co se mělo pro nás všechny státi poprvé, se stalo a my už jsme se měli dále (teoreticky) jenom zlepšovat. Rezavky už nebyli závislé jenom na své psí mámě Andy, jejich obzory se již rozšířily za hranice ohrádky mající 200 x 140 x 40 cm, bojácnost byla nahrazena zvědavostí a snahou vše poznat na vlastní oči, na vlastní uši, na vlastní čumáček a všechno taky samozřejmě pořádně ochutnat, případně rozkousat. A my, lidská smečka, vrchol evoluční spirály, jsme možná začali rozpoznávat v jejich projevech a gestech jejich bezprostřední pocity.

Odčervování se vyplatí ….

Když jsme podruhé po dalších dvou týdnech odčervovali psí mámu Andy a její psí děti, dostali jsme pro malé rezavky na naší veterinární klinice místo odčervovací pasty růžový odčervovací sirup. Ksichtíky a prskání při jeho aplikaci už nebyly ani zdaleka takové jako poprvé, nicméně žádnou radost z toho samozřejmě neměli. Vždycky jsme si mysleli, že odčervování štěňátek je nesmysl a že je zbytečné cpát takhle mrňavým tvorečkům nějaký jed, když máme jídelníček psí mámy i jich samotných zcela pod svoji kontrolou a dáváme jim jen to nejlepší.. Navíc, když psí máma Andy z důvodu prevence vzniku jakékoliv infekce do každé jedné mléčné pípy, je odkázána na procházky pouze po naší zahradě, kde žádný „fuj tajbl“ nemůže „zblajznout“ ani se s ním jinak dostat do styku. Není tudíž možné, aby se v tělíčcích našich prťavek něco nekalého mohlo objevit. Druhý den po druhém odčervení jsme však pochopili. V nejedné hromádce jsme spatřili cosi, co vypadalo jako tlustá bílá nit. To nás nezvratně přesvědčilo o tom, že je nutné v odčervování pokračovat tak, jak je doporučováno, i když k žádnému rozumnému vysvětlení, jak je možné, že se do těch tělíček něco podobného může dostat, jsme se nedopracovali.

Copak máme dneska dobrého …..

Jídelníček našich rezavek jsme začali postupně měnit. Ráno jsme dávali rozmíchaný tvaroh s mlékem, rozmočenými a následně rozmačkanými dětskými piškoty, to vše ochuceno medem nebo kaši rýžovou, ovesnou, respektive krupicovou ochucené stejně. V poledne jsme podávali v horké vodě namočené superpremiové granulky určené pro ta nejmenší štěňátka, odpoledne pak ty báječné, voňavé masové kuličky stále připravované dle receptu kamarádky paní P. (jenom to připravované množství se poněkud změnilo) a večer potom znovu namočené granulky. To bylo prokládáno několikrát denně „cucnutím“ od psí mámy Andy. Přestože viditelně stále více trpěla pod jehličkami rezavek, byla ochotna zas a znovu se postavit a nabídnout vstup do mléčného baru, přestože jistě věděla, že rezavky už baští, to co jim lidská smečka předloží a že zcela jistě nijak hladem nestrádají, což na nich bylo hned na první pohled patrné. Několikrát jsme si všimli, že když naše vzorná psí máma Andy seznala, že některé štěně si v pranici u misek se žrádýlkem vybojovalo jen málo, vyvrhla část své porce a nabídla ji tomuto smolaři. Vzpomněli jsme si, že jsme kdysi četli, že toto je přirozené chování vlčic a pochopili jsme, že naše Andy tak své vlčí předky nezapře.

Co se však našim rezavkám moc nechtělo bylo pití vody z připravené misky. Ne, že by neuměli pít z misky, mlíčko jim šlo bezvadně, ale vodička jim dost dlouho vůbec nevoněla. Z počátku misku s vodou někteří, pravděpodobně pořádek milující, jedinci používali raději jako komfortní toaletu a ukládali do ní svoje hromádky. A i rada kamarádky pani P., dát do vody několik kapek mléka, tentokrát selhala. I poté, co jsme vodičku vylepšili, sloužila miska jako toaleta. Jak se později ukázalo, příčinou bylo asi to, že prťavky neměli opravdovou žízeň. Víceméně tekutá strava, prokládaná občasnými návštěvami mléčného baru, byla příčinou, proč štěňata skutečnou žízeň nazažila. Jakmile jsme začali podávat granulky, byť předem namočené, žízeň přišla a s ní i schopnost pít vodičku z misky a s tím i nutnost používat už jen suchý záchod.

Potřebujeme za sebou uklízecí četu …..

To, co jsme dříve považovali za čůrací a kakací komando se nyní ukázalo jen jako takřka neznatelná stopa jen velmi malého průzkumného oddílu. Pohled do ohrádky po absolvované noci by u slabších jedinců mohl vyvolat mrákoty, nás však utvrdil v tom, že vše funguje tak, jak má (míněno zažívání, trávení a vylučování).

Garáž nebo zemljanka …….

Stále větší radost měli prťavky z pobytu na zahradě, kam jsme je vždy, když nám to počasí a nutnost taky chodit vydělávat na složenky dovolilo, dávali. Bázlivost byla ta tam. Zvědavost byla silnější. I kanál před garáží, který dosud zcela jistě skrýval toho nejhoršího psího ducha a zabraňoval tak inspekci garáže samotné, se stal nyní snadno překonatelnou překážkou. Jistá ostražitost při jeho přechodu sice zůstala, ale pocit jeho překonání spolu s odkrytím spousty nového a nečekaného byly zaslouženou odměnou. Věci v garáži byly natolik zajímavé, že bylo pro prťavky velkým dilematem, zda dát přednost jim nebo devastaci thújí, na zahradě, což bylo také báječné, protože se z utrhaných větviček v právě opětovně vyhrabaných dírách dal udělat príma úkryt, abychom je nenašli a neodnesli do té hrozné ohrádky omezující jejich obzory. Nakonec to vyřešili, jak jinak než logicky. Pokud bylo venku teplo, poznávali zakoutí a poklady chladné garáže, pokud bylo chladněji, věnovali se k naší malé radosti budováním zemljanek v thújích a borovicích. Thúje jsme k naší malé radosti obětovali, ale s borovicemi byl problém. Ne, že bychom je nebyli připraveni obětovat také, problém byl v tom, že z místa, kde doposud vyrůstala právě utržená větvička, vytékala smůla, která se krásně lepila na kožíšky a tělíčka našich prťavek. Heboučký a voňavoučký kožíšek byl tentam. Se smůlou na kožíšku se vyváleli v hlíně a okamžitě vypadali jako ….. (to nechám na Tvé bujné fantazii, laskavý čtenáři). Postupně se báječnou zábavou stali také rytířské souboje v záhonu jahod, který se pod náporem těžkooděnců změnil na udusanou step a také česání jablek přímo ze stromů, na jejichž větvičky dosáhli a je skoro neuvěřitelné, kam až dosáhli.

V případě, že však prťavky seznali, že páníčci mají zrovna čas a budou jim na zahradě k dispozici, okamžitě ukončili veškeré průzkumné i devastační aktivity a vrhli se k nám. Nevíme, zda je možné, aby to byla štěněcí láska ke své lidské smečce nebo jen stále se opakující zvědavost, ale pokaždé, když jsme byli připraveni jim být plně k dispozici, bunkry i garáž i souboje i všechno ostatní šlo vždy stranou. Hra s námi byla pro ně na nejvyšším stupni žebříčku zájmů a my jsme z toho měli vždy velkou radost. Nic na tom nezměnil ani fakt, že jsme po každé takovéto hře vypadali, jako když jsme se z nějakého těžko-pochopitelného „plezíru“ procházeli neoblečeni šípkovým keřem.

Doba strávená aktivitami se na úkor odpočinku stále prodlužovala. Dříve po čtvrt hodině pobytu na zahradě prťavky „vytuhli“ a potřebovali spánek pro regeneraci svých sil, nyní ani dvě hodiny řádění nebyly dost pro to, aby prťavky „vytuhli“.

Co je to za návštěvníky ….

V těchto dnech nás také začali postupně navštěvovat budoucí páníčci našich rezavek. Chtěli jsme totiž jednoho každého z nich trochu poznat, abychom alespoň získali pocit, zda bude naše prťavka v dobrých rukou a alespoň se s nimi trošku seznámili. Prťavky byli vždy vstřícné a zdálo se nám, že si každého okamžitě získali. Ale jak tomu bude až na právě nově zařízenou kuchyň nastoupí demoliční četa, čítající sice jenom jednoho člena, ale za to velmi zkušeného destrukčního odborníka se zoubky, jejichž účinnost si s kangem příliš nezadá? A co až na perský koberec s těmi nejmenšími uzlíky utkaný někde v Bukhaře opakovaně nastoupí čůrací a kakací komando? Budou připraveni brzy ráno před odchodem do práce s úsměvem ve tváři nebo i bez něj vyrazit na hodinovou procházku na bližší nebo vzdálenější louku, pole nebo do lesa? Budou i po tom všem příkoří rádi, že si naši prťavku pořídili a zahrnou ji svojí přízní, péčía láskou? Jak čas běžel, tak nás tyto myšlenky stále více přepadaly a nebylo kam před nimi uniknout.

Je libo tetování ………..

Když bylo prťavkám šest týdnů, objednali jsme je na tetování. (Dříve to není možné, protože jejich ouška jsou ještě velmi malá, aby se do nich celé tetovací číslo vešlo). Každé prťavce bylo speciálními kleštičkami do levého ouška vtisknuto číslo, které pak bylo zelenou tetovací barvou přetřeno. Tetování představovalo samo o sobě urputný boj. Prťavky, jako by tušili, co přijde, se bránili seč mohli. Bylo nutné pravou rukou držet pevně čumáček prťavky, levou rukou její přední tlapky a levým loktem tisknout tělíčko prťavky k našemu tělu. Jen s takto znehybněnými prťavkami bylo možné přistoupit k tetování. Po dobu tetování se prťavky urputně bránili. A udržet je, aby se při tetování nehnuli, byl takřka nadlidský výkon. Je neuvěřitelné, jaká ohromná síla a energie je nashromážděna v těch na první pohled křehkých tělíčkách. Speciálně pejskové nebyli opravdu žádnými hrdiny a strašlivě naříkali. Zkušená paní, která nám štěňátka tetovala, to předem avizovala a pravila, že je to stejné jako v životě lidském: „že chlapi houby vydrží“. Při té příležitosti jsme si vzpomněli na naprosto stejná slova, která pronesla paní doktorka na veterinární klinice, když jsme tam chodili s našimi dvěma nemocnými pacienty. Dvakrát stejné moudro za tak krátkou dobu. Že by na tom něco bylo??……..

Nicméně jakmile bylo číslo v oušku a každá jedna prťavka byla uvolněna, ihned se rozeběhla za nějakou hrou jakoby se před malou chvilkou vůbec nic ošklivého nestalo. Měli jsme trochu obavu, zda nám tu nepříjemnost, kterou jsme jim připravili, nebudou mít za zlé. Ale neměli. Byli k nám ihned stejně vstřícní a milí, jako dříve. Tetování skončilo, každá naše prťavka učinila pomyslný další velký krok do života. Měla už pevně přiděleno své „rodné číslo“ a tak i svoje jméno, každá jedna prťavka tak přestala být naším anonymním „pinďáskem“, jak jsme na ně dosud volali, ale každý jeden se stal nejen de facto ale i de jure naprosto jednoznačně identifikovatelnou psí osobností.

Na základě provedeného tetování jsme podruhé navštívili Českomoravskou kynologickou jednotu, kde jsme si již nyní mohli vyzvednout průkazy původu každé jedné naší prťavky. Každá prťavka tak měla už i svůj psí občanský průkaz, kterému vévodilo jméno prťavky spolu s názvem naší chovatelské stanice RED JOKER (v překladu červený smíšek) a pod nimi jméno pyšného táty Fabrizia (alias Seana) a velmi pečlivé psí mámy, naší Andy.

Ještě taky jednu včeličku …….

V následujícím týdnu jsme pak absolvovali očkování proti psince, parvoviroze, koronaviroze, infekční hepatitidě, parainfluenze a laryngotracheitidě. Každá prťavka včeličku zaregistrovala a vykvikla nicméně okamžitě běhala dál. Očkování samo o sobě tak nebylo velkým problémem a snad nebylo považováno prťavkami ani za velkou křivdu. Mnohem komplikovanější (alespoň pro nás) byla cesta na veterinární kliniku a zpět. Devět šesti-týdenních pinďásků odvést najednou autem, zabezpečit, aby se nám nepomíchala už naočkovaná štěňata s těmi, která na očkování ještě čekala a vrátit se bez úhony zpět, nebylo až tak jednoduché. Zavřít kterékoliv dveře, aby v nich náhodou nezůstala nějaká tlapka, ouško nebo ocásek bylo velkým problémem. Tlapek bylo 36, oušek 18 a ocásků devět a my jsme na to byli jenom tři a když se nám podařilo konečně jednu prťavku zpacifikovat další dvě se snažili prchnout. Někteří naši pinďáskové byli z toho všeho zmatku, neznámých zvuků, divných pachů očividně zaskočeni a drželi se nás cestou zpět pevně jako klíště a ani doma ve svém známém a bezpečném prostředí se nás nechtěli pustit. Bylo na jednu stranu hezké vědět, že nás spolu se svojí mámou považují za svůj nejbezpečnější přístav, na druhou stranu to však u nás vyvolalo obavy, jak zvládnou již brzké opuštění svého domovského doku.

Na veterinární klinice jsme zároveň obdrželi poslední důležitý dokument „do života“ pro naše prťavky. Byl to očkovací průkaz, ve kterém jsme pečlivě vyplnili, kdy a čím byla štěňata odčervena a kdy by mělo následovat příští odčervení, kdy štěňata absolvovala první ze tří základních očkování a kdy by mělo být uskutečněno následující. Po třetím odčervení, tentokrát povedeném tabletkami, jsme následující den v hromádkách nic nenašli. To nás však nezviklalo pokračovat v odčervování dle rad veterinářů, tzn. do věku 3 měsíců každé dva týdny, poté po měsíci (čtvrtý a pátý měsíc), následně jednou za půl roku po celou dobu života pejska.

Jenom tak na okraj …………

Mnoho lidí si myslí, že chovat papírová štěňata je „bezva kšeft“. Velmi se mýlí. Nevěříte? Tak počítejte:

poplatek za krytí (pes, fena) 200,00 Kč

poplatek za „nadpočetná“ štěňata 1.400,00 Kč

1. odčervení 390,00 Kč

2. odčervení 460,00 Kč

1. vakcinace, vydání očkovacích průkazů a tabletek na 3. odčervení 3.850,00 Kč

vydání průkazů původu 2.750,00 Kč

tetování 630,00 Kč

9.680,00 Kč

a to ještě nikdo nepapal (jedno balení instantního mléka pro štěňata 499,00 Kč, jeden pytel granulek pro štěňata 1.600,00) a nenastaly žádné zdravotní ani jiné komplikace, o nákladech na uchovnění feny ani nemluvě. Kdo by to chtěl dělat pro peníze – ať to nedělá – ušetří. To se dá dělat jenom pro lásku k těmhle psím aristokratům.

Ještě jedna zrada ……

Při každodenní kontrole našich pinďásků jsme si všimli, že jedna fenečka má zvětšený pupík. Tušili jsme, že se jedná o štěněcí pupeční kýlu, což nám potvrdil pan doktor na veterinární klinice. Zároveň nám řekl, že se takto malá kýlka s velkou pravděpodobností vstřebá sama, pokud ne, že je možné ji později chirurgicky odstranit a že se jedná o velmi banální a krátký zákrok bez jakýchkoli následků. Dodal, že je to v případě, kdy se nebude kýla zvětšovat, naprosto zbytečné, protože to pejska nebolí ani ho to nijak neomezuje. Když jsme se ptali na možnou příčinu, tak nám pan doktor sdělil, že se to často stává, když se štěně staví (věší) za přední tlapky horní hrany ohrádky a napíná tak bříško. Břišní stěna není v místě pupíku ještě dostatečně pevná a někdy to vyvolá vznik takovéto zrady.

Uživatelská příručka …..

Pro nové páníčky našich milovaných pinďásků jsme sepsali a všem jsme předem poslali základní rady do života, takovou základní kuchařku, aby měli čas a možnost se na některé věci ještě fyzicky i psychicky připravit nebo dokonce si příchod nového člena domácnosti ještě rozmyslet. Tentokrát jsme nekonfrontovali moudro vyčtené z chytrých knížek, ale uvedli jsme pouze to, co nás život s naší rezavkou Andy naučil. Zároveň jsme každému našemu pinďáskovi připravili „cestovní“ balíček. Do každého jsme dali tříkilogramový balík těch nejlepších štěněcích granulek, kterými jsme je krmili (aby přechod na možnou novou stravu u nových páníčků nebyl skokový a aby každý jeden pinďásek ze všech těch změn třeba nepřestal baštit), dále jsme do každého balíčku přidali nerezovou misku a pro každého pinďáska jeho první obojek a vodítko. Kousek z nás jsme bohužel přibalit nemohli, i když bychom to strašně rádi udělali.

Děláme pořád pokroky ……

Čtyřicátý pátý den se první štěně dostalo přes ohrádku vysokou 40 cm, v následujících dnech následovaly další. Možná pacifikace pinďásků na vyhrazeném místě, třeba jen na chvíli, přestala být účinnou. Už nebylo možné „v klidu“, bez asistence pinďásků, uklidit jejich ohrádku, připravit jejich žrádýlko, vyprat jejich povlečení, umýt misky, …... Bylo potřeba již stále býti ve střehu, neustále se dívat pod nohy, aby nějaký pinďásek neskončil zašlápnut pod něčí nohou, průběžně sledovat, aby nějaký ocásek nebo tlapka nezůstala přivřena v nějakých dveřích. Už nebylo nic, co by více omezovalo jejich obzory. Pinďásci byli již připraveni udělat velký krok do nového života, ve kterém nebude ani všudy přítomná máma Andy, ani neposedné sestřičky a bráškové ba ani jejich první lidská smečka, která se tolik snažila, aby jim nic nescházelo.

A co dál … …..

A jsou pryč. Všechny naše rezavky, prťavky, pinďáskové, pirani už si našli své nové domovy a teď, jak pevně doufáme, spí v bezpečí, klidu a pohodě svých nových pelíšků. My všichni, kteří jsme se o ně ty dny a týdny starali a ty krásné chvíle s nimi strávili, bychom jim rádi moc a moc poděkovali za nádherné dva měsíce plné neskutečné pohody a zábavy. Měsíce červen a červenec roku 2004 budou pro nás navždy měsíce malých pinďásků, měsíce Aishi, Ambry, Angee, Ashley, Audrey, Aarona, Akima, Archieho a Artushe. Věříme a pevně doufáme, že se nám pro ty skvělé rezavky podařilo vybrat ty nejlepší páníčky a že se jim u jejich nové lidské smečky bude dařit alespoň tak dobře, jako u nás.

Mějte se krásně naše prťavky. Máme a budeme Vás mít vždycky rádi!!!!!!

Milý čtenáři, pokud jsi vydržel – děkuji. Pokud jsi nevydržel – dobře jsi udělal.

Na úplný konec by naše lidská smečka chtěla moc poděkovat:

paní P. (alias Zuzaně Jandejskové) – bez Tebe bychom to všechno nezvládli

báječné rodině Č. – za Seana jsme moc rádi, za Akimáčka jsme moc vděční

Markétě – za všechny konzultace a „donucení“ tenhle příběh začít psát a dopsat

a samozřejmě naší rezavce Andy a Seanovi – bez kterých by se nic z toho nikdy nebylo událo.